Sportující já (část první)

(Část první z hlediska logického členění, ne kvůli počtu sportovních aktivit)

   Psát podobný článek pár let zpátky by znamenalo mít odbyto pomocí tří slov: já, tělesná výchova, dřevo.

Nemám hlavu děravou jako cedník a stejně musím konstatovat, že jakkoli daleko do své minulosti se podívám, nepamatuju se, že bych byla nějak nadměrně sportovně aktivní. Jako dítě (minimálně menší než jsem teď) jsem na sebe bývala až moc opatrná. Bála jsem se šplhat na stromy (k tomu by se našel důvod), nedělala jsem výmyky na zábradlí, ve skákání gumy jsem byla poslední volba (což nesouvisí s opatrností).  Ne, že bych snad cítila odpor k pohybu nebo bych byla dítě, co se jen válí doma na pohovce, ale prostě … Prostě, po pravdě řečeno, nevím proč, mluvím zhruba o věku, kdy o mně věděla mnohem víc maminka, než já sama o sobě. Co ale vím, můj pohyb se skládal z chození pěšky (skoro všude, kde bylo možné), občasných turistických výletů nebo výletů na kole (/s kolem) a sem tam kamarádské/rodinné míčové hry. Jo a občas jsem popoběhla.

 Nicméně faktem zůstává, že z kroužkových skupinových aktivit jsem zkusila jednou (pár týdnů) aerobik, ale nevydržela jsem tam moc dlouho, poněvadž můj mozek překládal slovo doprava jako „doleva“, ruce nahoru jako „slyšel jsem něco o rukou“. Často vlastně nepřekládal vůbec nic a to vedlo k něčemu, co bych spíš popsala jako nekoordinovaný pohyb splašeného jedince, než pro oko příjemnou sestavu. Pokud jsem se ještě poté pokoušela účastnit jiných pohybových kroužků, končilo to zhruba podobně. Aerobik mi možná opravdu nešel, ale jinak bych řekla, že byla chyba i ze strany slabé vůle (dřít), nesoutěživého přístupu (proč bych na sebe měla nechat křičet a obětovat každou svou volnou minutu), zkrátka absence motivace nebo smyslu.

   Školní tělocvik mě taky nikdy moc nepřesvědčil o mém sportovním nadání. Míčové hry OK (vybíraná poslední, ale v komentování jsem byla jednička), atletika OK (soudě podle toho, že při mých hodech a podobně nikdo nebyl vážně zraněn včetně mě), běhání OK JAK KDY (o fous, ale jazyk jsem si nikdy nepřišlápla), gymnastika PANIKA, šplh NIKDY (ve čtvrťáku na střední v čase pět minut, o čase možná trochu lžu). 

Jsem vychována v tom, že od věcí/povinností se neutíká, takže přestože spousta hodin tělocviku bylo protrpěných a někdy  jsem mívala opravdu hodně stažený žaludek, když jsme měli suplovaný Tv učitelem, co řevem moc nešetřil, absolvovala jsem hodiny všechny. Navíc doma mě vždycky utěšovali, že nevadí nebýt tak dobrá, poněvadž někteří lidé prostě neumí.

No, uznávám, jsou oblasti, kde bych asi vždy byla hrozná. Z duše nemám ráda běhání na dlouhé vzdálenosti (což mě trochu mrzí), jelikož musím běžet „pomalu“, abych neumřela přepětím hned po prvních kilometrech, a jakmile neběžím v plném tempu, mám zase čas si promyslet svůj život až do stádia: kdybych nebyla člověk ale chroust. Ačkoli mě strašně baví koukat na sportovní gymnastiku a jsem nadšená z toho, čeho je lidské tělo schopno, nikdy bych asi neskákala s takovou lehkostí po bradlech a nedělala salta (minimálně dokud bych se nepřestala o sebe tak moc bát). Nicméně pravdou je, že důvod proč mi tak zoufale nešel tělocvik, byl jednoduchý: žádné aktivní svaly. Škoda, že jsem to neslyšela předtím místo: někomu to prostě nejde/jak to že ti to nejde a kdyby mi někdo místo, že by to chtělo zlepšit, řekl, jak to zlepšit.

   Abych to trošku zkrátila. Na střední jsem začala praktikovat alespoň každodenní procházky s mp3 v uších, chodím celkem rychle, takže se dá mluvit o nějakém pozitivním vlivu na kondičku. Navíc se mi  ve čtvrťáku přihodilo něco, co by se s přivřeným okem dalo zařadit do kategorie vztah, a přinutilo mě se trochu zamyslet nad svým vzhledem. Usoudila jsem s ohledem na „konkurenci“, že bych se sebou mohla něco dělat. Naštěstí jsem v té době moc neřešila váhu, protože jídlo je prostě moje láska a něco jako "s přivřeným okem vztah" ji nemůže přebít (plus mám postavu i přes lásku k jídlu klep klep stále stejnou a normální), ale bavil mě pohyb (když jsem neměla pocit, že mě někdo hodnotí) a nelíbilo se mi být rosol.

Začínala jsem u videí od instruktorů, kteří v té době na internetu „frčeli“: Jillian Michaels, P90X, blogilates, kalanetika a sem tam nějaké jógové video. Zkrátka moje cvičení by se dalo shrnout jako: co internet dal. (Jo a párkrát jsem si zašla i na skupinové lekce jako:  jumping, body styling, jóga a zumba, ale párkrát znamená u mě opravdu zanedbatelné číslo.)

Nemá to cenu nijak natahovat, popíšu to jednoduše: vyčerpání, hvězdy před očima, slabá, slabá, slabá, endorfiny, jupí, o něco malinko silnější, pauza ve cvičení, začátek cvičení, vyčerpání, slabá, slabá, endorfiny, jupí, návrat k o něco malinko silnější, pauza a tak dokola. 

Super je, že od té doby, co jsem vzala na vědomí existenci sportu a že mě to vlastně i docela baví, nikdy jsem na tu možnost nezapomněla a různě nepravidelně jsem se stále k nějakému typu cvičení vracela. Průšvih je, že velká nepravidelnost nemá až tak skvělé výsledky a že díky neustálému střídání druhů cvičení mi to nedávalo moc smysl. Nikdy mě to opravdově nechytlo.