(Část první z hlediska logického členění, ne kvůli počtu sportovních aktivit)
Psát podobný článek pár let zpátky by znamenalo mít odbyto
pomocí tří slov: já, tělesná výchova, dřevo.
Nemám hlavu děravou jako cedník a stejně musím konstatovat,
že jakkoli daleko do své minulosti se podívám, nepamatuju se, že bych byla nějak
nadměrně sportovně aktivní. Jako dítě (minimálně menší než jsem teď) jsem na sebe bývala
až moc opatrná. Bála jsem se šplhat na stromy (k tomu by se našel důvod), nedělala jsem výmyky na
zábradlí, ve skákání gumy jsem byla poslední volba (což nesouvisí
s opatrností). Ne, že bych snad cítila
odpor k pohybu nebo bych byla dítě, co se jen válí doma na pohovce, ale prostě
… Prostě, po pravdě řečeno, nevím proč, mluvím zhruba o věku, kdy o mně věděla
mnohem víc maminka, než já sama o sobě. Co ale vím, můj pohyb se skládal z chození
pěšky (skoro všude, kde bylo možné), občasných turistických výletů nebo výletů
na kole (/s kolem) a sem tam kamarádské/rodinné míčové hry. Jo a občas jsem
popoběhla.
Nicméně faktem
zůstává, že z kroužkových skupinových aktivit jsem zkusila jednou (pár
týdnů) aerobik, ale nevydržela jsem tam moc dlouho, poněvadž můj mozek
překládal slovo doprava jako „doleva“, ruce nahoru jako „slyšel jsem něco o
rukou“. Často vlastně nepřekládal vůbec nic a to vedlo k něčemu, co bych
spíš popsala jako nekoordinovaný pohyb splašeného jedince, než pro oko
příjemnou sestavu. Pokud jsem se ještě poté pokoušela účastnit jiných pohybových
kroužků, končilo to zhruba podobně. Aerobik mi možná opravdu nešel, ale jinak
bych řekla, že byla chyba i ze strany slabé vůle (dřít), nesoutěživého přístupu (proč bych na sebe měla nechat křičet a obětovat každou svou volnou
minutu), zkrátka absence motivace nebo smyslu.
Školní tělocvik mě taky nikdy moc nepřesvědčil o mém
sportovním nadání. Míčové hry OK (vybíraná poslední, ale v komentování
jsem byla jednička), atletika OK (soudě podle toho, že při mých hodech a
podobně nikdo nebyl vážně zraněn včetně mě), běhání OK JAK KDY (o fous, ale
jazyk jsem si nikdy nepřišlápla), gymnastika PANIKA, šplh NIKDY (ve čtvrťáku na
střední v čase pět minut, o čase možná trochu lžu).
Jsem vychována v tom, že od věcí/povinností se neutíká,
takže přestože spousta hodin tělocviku bylo protrpěných a někdy jsem mívala opravdu hodně stažený žaludek,
když jsme měli suplovaný Tv učitelem, co řevem moc nešetřil, absolvovala jsem
hodiny všechny. Navíc doma mě vždycky utěšovali, že nevadí nebýt tak dobrá, poněvadž
někteří lidé prostě neumí.
No, uznávám, jsou oblasti, kde bych asi vždy byla hrozná.
Z duše nemám ráda běhání na dlouhé vzdálenosti (což mě trochu mrzí),
jelikož musím běžet „pomalu“, abych neumřela přepětím hned po prvních
kilometrech, a jakmile neběžím v plném tempu, mám zase čas si promyslet
svůj život až do stádia: kdybych nebyla člověk ale chroust. Ačkoli mě strašně
baví koukat na sportovní gymnastiku a jsem nadšená z toho, čeho je lidské
tělo schopno, nikdy bych asi neskákala s takovou lehkostí po bradlech a
nedělala salta (minimálně dokud bych se nepřestala o sebe tak moc bát). Nicméně
pravdou je, že důvod proč mi tak zoufale nešel tělocvik, byl jednoduchý: žádné
aktivní svaly. Škoda, že jsem to neslyšela předtím místo: někomu to prostě
nejde/jak to že ti to nejde a kdyby mi někdo místo, že by to chtělo zlepšit,
řekl, jak to zlepšit.
Abych to trošku zkrátila. Na střední jsem začala praktikovat
alespoň každodenní procházky s mp3 v uších, chodím celkem rychle,
takže se dá mluvit o nějakém pozitivním vlivu na kondičku. Navíc se mi ve čtvrťáku přihodilo něco, co by se s přivřeným okem dalo zařadit do
kategorie vztah, a přinutilo mě se trochu zamyslet nad svým vzhledem. Usoudila
jsem s ohledem na „konkurenci“, že bych se sebou mohla něco dělat.
Naštěstí jsem v té době moc neřešila váhu, protože jídlo je prostě moje
láska a něco jako "s přivřeným okem vztah" ji nemůže přebít (plus mám
postavu i přes lásku k jídlu klep klep stále stejnou a normální), ale
bavil mě pohyb (když jsem neměla pocit, že mě někdo hodnotí) a nelíbilo se mi
být rosol.
Začínala jsem u videí od instruktorů, kteří v té době
na internetu „frčeli“: Jillian Michaels, P90X, blogilates, kalanetika a sem tam
nějaké jógové video. Zkrátka moje cvičení by se dalo shrnout jako: co internet dal. (Jo a párkrát jsem si zašla i na skupinové lekce jako: jumping, body styling, jóga a zumba, ale
párkrát znamená u mě opravdu zanedbatelné číslo.)
Nemá to cenu nijak natahovat, popíšu to jednoduše:
vyčerpání, hvězdy před očima, slabá, slabá, slabá, endorfiny, jupí, o něco
malinko silnější, pauza ve cvičení, začátek cvičení, vyčerpání, slabá, slabá,
endorfiny, jupí, návrat k o něco malinko silnější, pauza a tak dokola.
Super
je, že od té doby, co jsem vzala na vědomí existenci sportu a že mě to vlastně
i docela baví, nikdy jsem na tu možnost nezapomněla a různě nepravidelně jsem
se stále k nějakému typu cvičení vracela. Průšvih je, že velká
nepravidelnost nemá až tak skvělé výsledky a že díky neustálému střídání druhů
cvičení mi to nedávalo moc smysl. Nikdy mě to opravdově nechytlo.
